Festival s duší
Tenhle festival dlouhodobě považuju zdaleka za nejlepší ze všech, které jsem v průběhu života navštívil. Letos to byla moje čtvrtá návštěva. Je neuvěřitelné, že poprvé jsem tu byl před 22 lety. Tehdy jsme cestovali do Blackpoolu z Prahy autem, což byl zážitek sám o sobě.
Proč mám tenhle festival tak rád? Určitě je to tím, že každý rok se zde představí okolo 300 kapel z celého světa a nikdy nechybí ta nejslavnější jména. Dalším pozitivem je, že celý festival se koná v centru města, v zastřešeném komplexu Wintergardens, který je rozdělen na několik větších i menších sálů. Tisíce návštěvníků jsou tak ušetřeni případných rozmarů severoanglického počasí.
Festival zahrnuje sedm pódií, mezi nimiž lze dle libosti přecházet. Největší sál je Empress Ballroom, kde vystupují ta největší jména a jeho kapacita se počítá na tisíce. Pak jsou tu menší sály pro stovky a desítky lidí. Je tu sál pro začínající kapely, akustický sál určený pro unplugged vystoupení nebo literární sál. Letos zde například vystoupil Irvine Welsh, autor knih Trainspotting nebo Acid House. V minulosti to byl třeba Jello Biafra se svým mluveným slovem či Henry Rollins.
Víc než hudba
Je zde zóna, kde vystavují svá díla punkoví výtvarní a řemeslní umělci. Za zmínku stojí spojení s iniciativou Loud Women, která reaguje na nerovnost pohlaví v hudebním průmyslu a na festivalech. Proto je tradičně v neděli pódium v sále Pavillion vyhrazeno začínajícím ženským hudebním projektům.
Dále zde najdete vzpomínkovou zeď „Rebellion Remembers“, kam lidé mohou připnout lístečky s osobními vzkazy a fotografiemi svých kamarádů jako vzpomínku na punkrockové válečníky, kteří už nejsou mezi námi. Letos tam dominoval portrét Colina Jerwooda, zpěváka anarcho-punkových Conflict, který nečekaně zemřel krátce před začátkem Rebellionu. Kapela přesto vystoupila a nutno dodat, že zpěvačka, která Colina nahradila, se toho zhostila na výbornou.
Samozřejmě zde nechybí merch zóna s desítkami stánků, kde často prodávají trička a další věci přímo členové vystupujících kapel. To je ostatně další přednost. Muzikanti nejsou zalezlí někde v backstage, ale pohybují se přímo mezi návštěvníky.
Organizátoři si navíc zakládají na tom, že celý festival je od svého vzniku v roce 1996 bez jediného sponzora, díky čemuž se může plným právem označovat přívlastkem „nezávislý“.
Atmosféra
A co musím ještě zmínit a co je asi tím nejunikátnějším prvkem je atmosféra a duch sounáležitosti. Není to jen hudba, ale i společný životní styl a filozofie, co tu spojuje lidi ze všech koutů světa. Potkáte tu punks & skins ze všech světadílů kromě Antarktidy. Není to ale nesourodý dav jako třeba na Glastonbury, ačkoli jsou tu lidé z rozličných zemí a národních kultur. Tady jsou všichni na stejné vlně.
Jako na každém velkém festivalu je přítomna celkem početná security. Ale tady účastníci sami dbají na to, aby nebyly problémy. Žádné rvačky, žádní naplech vylití týpci válející se ve vlastních blitkách. Žádné znečištěné záchody a to ani po celodenním provozu, jak je to běžné na mnoha jiných velkých akcích. Je to zkrátka fesťák, který patří tak trochu každému z účastníků a podle toho se všichni chovají.
Ale nejsou to jen návštěvníci. Rebellionem žije celé město. Nápisy před hospodami a bary vítají punks a zvou je k sobě na drink. Mnohé také po celé trvání festivalu pořádají vlastní hudební produkce, ať už kapel, které jsou mezi vystupujícími, nebo ne. Punk, Oi!, ska a HC se po celé čtyři dny linou středem města a alkohol teče proudem. Místní jsou s každoroční invazí punks naprosto v pohodě. Naopak si je za ty roky oblíbili a Rebellion se stal nedílnou součástí Blackpoolu.
To se ukázalo například při loňském ročníku, kdy si v době konání festivalu dali v Blackpoolu, tak jako tehdy v mnoha britských městech, dostaveníčko přívrženci krajní pravice. Nebyl to z jejich strany vpravdě nejlepší nápad. Když procházeli městem, došlo samozřejmě na konfrontaci s festivalovými návštěvníky. Vzduchem létaly lahve, židle z restauračních zahrádek a došlo i na nějaké kopance a rány pěstí.
Když policie vše uklidnila, přítomní punks si vzali košťata a začali zametat střepy. Na poničené židle, použité k mlácení nácků, se složili a peníze předali majiteli restaurace. Na facebookové stránce místních novin se vzápětí objevila fotka holky opásané řetězy, patronovými pásy a brčálově zeleným čírem, jak zametá náměstí. Tohle gesto spustilo naprosto neskutečný ohlas mezi místními. Dodnes se mi vybaví reakce jedné staré paní na facebookové stránce města: „Milujeme tyhlety pankáče. Milujeme Rebellion. A děkujeme, že zastavili ten nacistický odpad.“ A podobných komentářů tam tehdy byly desítky.
Rebellion 2025
Mým hlavním letošním tahákem byli jednoznačně Garotos Podres z brazilského São Paula, kteří pro mě představují poněkud osobní záležitost. Kazeta téhle kapely se ke mně poprvé dostala někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let a jejich písnička „Anarkia Oi!“ je od té doby v mém top 10.
Zakladatel a zpěvák Dr. Mao je profesorem historie na univerzitě v São Paulu a v Brazílii patří tahle kapela, hrající od roku 1982, spolu s Ratos de Porão, Cólerou a Olho Seco ke klasice tamní punkové scény. Příjemným překvapením bylo, když se k němu v průběhu jejich vystoupení na pódiu připojil Enrico z Los Fastidios a společně si vystřihli „Antifa Hooligans“. Mimochodem, samotní Los Fastidios pak patřili k tomu nejlepšímu z celého fesťáku.
Konečně jsem měl letos po letech také příležitost prohodit pár slov se Stevem Ignorantem (zdraví Zeldu a Hanku!). A také jsem se potkal s Darrinem, členem australské bandy Mouthguard, který létá z Brisbane do Blackpoolu každý rok už osmnáct let v řadě a se kterým se jsme se poprvé potkali snad před dvaceti lety na Mighty sounds v Táboře a později, když jsem žil v Austrálii, tak jsem několikrát navštívil jejich koncert.
Letos jsem taky konečně viděl Knuckleheadz, které jsem loni nezvládl. S touhle nadupanou partou z LA cestují i jejich souputníci. Poznáte je podle striktně zelenočerných barev a nápisu „Punk Rock Fight Club“ na zádech. Takovej punkovej gang.
Jeden večer, kromě festivalu, zahráli ještě v malém klubu West Coast Café a jak by řekl Wattie: „That was fuckin’ mental.“ Zvesela jsem si skočil na jejich předělávku „Boys Don’t Cry“ od The Cure, přejmenovanou na „Punks Don’t Cry“.
Na letošním Rebellionu také vystoupil Ed Tudor-Pole. Ano, ten týpek, co zpíval „Who Killed Bambi?“ ve filmu „The Great Rock ’n’ Roll Swindle“ a o kterém Malcolm McLaren uvažoval jako o náhradě za Johnnyho Rottena po rozpadu Sex Pistols.
Na závěr ještě musím vyseknout poklonu a obdiv Charlie Harperovi. V 81 letech je stále plný energie. Kromě U.K. Subs jsem byl i na jeho akustickém vystoupení, kde zahrál písničky, kterými si vydělával jako pouliční muzikant v londýnských ulicích na začátku sedmdesátých let. Jeho skromnost, humor a optimismus jsou elektrizující.
U.K. Subs už přislíbili účast na příštím jubilejním ročníku. Tak neváhejte. Rebellion totiž bude slavit 30 let a určitě to bude stát za to.
ZDE najdete krátký video sestřih, který jsem z letošního ročníku vytvořil.
Praktické rady pro návštěvníky
Vstupenky
Čím dříve si koupíte vstupenky, tím jsou levnější. Začínají se prodávat hned po skončení aktuálního ročníku, tzn. s ročním předstihem. Na letošní ročník začínala cena na nějakých £220. Když to necháte na poslední chvíli, připlatíte si nějakých £30–£40.
Dají se také koupit jednodenní nebo víkendové vstupenky, které jsou samozřejmě levnější. Pokud žijete v UK, máte možnost si zvolit splátkový kalendář, kdy se vám strhává částka měsíčně. Poslední splátka je v červnu.
Ubytování
Rebellion není festival, kde by se spalo ve stanech. Blackpool je přímořské letovisko, kde jsou snad stovky malých rodinných hotelů a penzionů. Zabookujte si ubytování co nejdřív, klidně rok předem.
Dobré je tak učinit přes www.booking.com, kde si můžete zamluvit i záložní variantu, kterou později zdarma zrušíte. Může se totiž snadno stát, že si zamluvíte nějaký penzion a ten už za rok nemusí existovat a ani vám nedají vědět (stalo se mi to dvakrát).
Když nebudete mít záložní variantu, těsně před začátkem festivalu už nic neseženete nebo je to velmi drahé. Dobré je si do zamluveného penzionu měsíc před začátkem zavolat a ujistit se, že fungují a vědí o vás. Pak tu záložní variantu můžete v klidu bezplatně zrušit.
Doprava
Nejbližší letiště je v Manchesteru, odkud je to cca hodina autobusem nebo vlakem. Můžete také letět do Londýna a pak jet vlakem. Ale počítejte s tím, že za zpáteční jízdenku Londýn–Blackpool zaplatíte klidně £100.
Pokud vás je více, může se vyplatit v Londýně na letišti půjčit na pět dní auto a pak ho na stejném místě zase vrátit.
Nejlevnější variantou je autobus. Z Londýna to ale autobusem trvá nějakých 6–7 hodin, někdy i víc.
Také nezapomeňte, že do Velké Británie potřebujete registraci ETA. Doporučuju si ji udělat na oficiálních stránkách. Internet je plný falešných stránek, kde vás oberou. Link je zde: Apply for an ETA – GOV.UK
Rozpis kapel
Protože nemáte šanci vidět ani pětinu všech vystupujících, je dobré si udělat předem rozvrh toho, co vás zajímá. K tomu účelu jsem na internetu objevil naprosto geniální nástroj Clashfinder.
Officiální stránky:
www.rebellionfestivals.com
Pokud byste měli nějaké další dotazy, klidně mi napište.