Svět kolem nás se od začátku roku změnil k nepoznání. Člověk se ráno bojí otevřít zpravodajské servery, protože se děsí, s čím zase přijde ten imbecil, kterého si Američané v posledních volbách zvolili za prezidenta.
Jednou slíbí, že zveřejní Epsteinovy svazky. Pak zase, když prosákne, že se to v nich jeho jménem jen hemží, odmítne a prohlásí to celé za komplot Demokratů. Jeden den v Bílém domě veřejně ponižuje Zelenského a označí ho za viníka války na Ukrajině. Druhý den ho zase vynáší do nebes jako hrdinu svého národa. Ráno si pochvaluje, jak si příjemně popovídal s Putinem, odpoledne už ho nemá rád, protože mu Melania řekla, že vybombardoval další mateřskou školu.
Vymýšlí si nové a nové imaginární války, které údajně ukončil, když si každý den neúnavně říká o Nobelovu cenu míru jako nějaký rozmazlený fracek o lízátko. Co platí ráno, nemusí platit večer, a zítra může být všechno zase úplně jinak.
A západní politici? Starmer pokaždé v přítomnosti Trumpa působí jako vykulený školák, který čeká, kdy mu přiletí facka. S Merzem se Trump nebaví vůbec. Vrcholem Macronova snažení je, že na sociální síti zveřejní video, jak volá Trumpovi z Times Square, když se kvůli Trumpově bezpečnostním opatřením nemůže dostat do budovy OSN. Tak nám aspoň ukazuje, že má na něj telefon.
Jednou z mála nadějí byla chvíli Meloniová, kterou by opičák z Mar-a-Lago nejradši ošukal. Ta mu ale nedá, takže přes vaginu italské premiérky cesta ke sebevědomé Evropě taky nevede. A tak zatím jedinou nadějí zůstává finský prezident Stubb, kterého si Trump oblíbil, protože je stejně jako on golfovým nadšencem. Všichni tak doufají, že ho Stubb nechá vyhrát, a on na oplátku aspoň na chvíli odloží plány na vojenské obsazení Grónska.
Protože mezi vrcholnými evropskými politiky není nikdo, kdo by se dokázal tomuhle ze řetězu utrženému hovadu postavit a bez ohledu na následky říct konečně rázně DOST!, jsme svědky toho, jak v evropských zemích dál postupně nabírají na síle politická uskupení a politici inspirovaní rostoucím úspěchem primitivního trumpismu. Je to vskutku smutný pohled.
Ale abych nekončil tohle svoje krátké zamyšlení úplně pesimisticky, alespoň mezi zpočátku naprosto impotentními americkými demokraty vidím první záblesky naděje. Tou první je Gavin Newsom, guvernér Kalifornie, který se nebojí Trumpovi vracet údery a sem tam i zaútočit dobře mířeným direktem. A tím druhým JB Pritzker, guvernér Illinois.
Snad i v Evropě brzy také uvidíme někoho, kdo se nebude neustále před Trumpem servilně hrbit. A když si bude koledovat, tak mu bez váhání jednu vrazí. To bývá totiž často jediný způsob, jakému násilníci a uzurpátoři rozumějí.