Londýn je obrovskou metropolí, která je ovšem díky své specifické urbanistice tedy bez jasného centra, s velkým podílem zeleně a rozlehlým územím (je 15× větší než Paříž), vhodným útočištěm pro mnoho druhů zvířat.
Kromě klasické městské fauny, jako jsou holubi, veverky, ježci nebo potkani, se zde vyskytují druhy, na které v jiných městech nenarazíte.
Noční lovci a denní sousedé
Asi nejikoničtějším z nich jsou lišky, tzv. „urban foxes“. Londýnské zahrady, parky, železniční náspy a opuštěné budovy jim poskytují ideální místa pro doupata. Lišky často spí pod zahradními domky, terasami nebo v hustých keřích. V Londýně žije přibližně 10 000 až 15 000 lišek a v některých oblastech dosahují počtu až 18 kusů na km².
Než jsem se přestěhoval do Londýna, za celý svůj život jsem na vlastní oči (mimo zoo) viděl lišku jednou. Tady potkávám cestou do práce každý den běžně jednu, dvě, někdy i tři. Zahlédnete je přebíhat ulice v rezidenčních čtvrtích nebo kličkovat mezi auty na širokých bulvárech v samém centru. Město je pro lišky doslova bufetem. Odpadky, zbytky jídla, komposty, krmivo pro domácí mazlíčky ponechané venku, ale i drobní hlodavci tvoří jejich jídelníček. Pokud uvidíte rozervané plastové pytle s roztahanými odpadky všude okolo, pravděpodobně to nemají na svědomí opilci vracející se nad ránem z tahu, ale právě lišky.
Dalším jejich specifikem jsou šílené zvuky, které vydávají při páření (prosinec–únor). Je to nepopsatelné ale zní to jako z hororu a je to velmi hlasité. S domácími mazlíčky žijí vedle sebe bez větších problémů. Konflikty s kočkami jsou vzácné, akorát lišky kočkám kradou jídlo, které jim lidé nechávají v miskách na zahradách. Stejně tak je to s většími psy, kterým se lišky obloukem vyhýbají. Problém může nastat u menších plemen psů, zvlášť pokud chrání mláďata.
Před lidmi jsou ostražité a většinou přeběhnou na druhou stranu ulice, pokud vás zahlédnou. Několikrát se mi ale podařilo se k nim přiblížit i na dva metry. Dá se říci, že lidé, domácí zvířata a lišky tu žijí ve vzájemné symbióze. Městské lišky se ale dožívají mnohem nižšího věku než ty, které žijí v lese. Jejich život většinou končí pod koly aut. Pokud chcete lišky pozorovat, nejlepší je si přivstat a před rozedněním vyrazit na procházku londýnskými ulicemi. S téměř stoprocentní jistotou na nějakou narazíte.

Z Indie do Hyde Parku
Dalším specifickým druhem, obývajícím především londýnské parky, jsou divocí papoušci. Konkrétně se jedná o druh alexandr malý (Psittacula krameri), jehož původní domovinou je Indie a Afrika. Dnes jich v Londýně žije až 50 000 kusů a jejich původ je zahalen mýty. Jeden praví, že první pár vypustil Jimi Hendrix v 60. letech na Carnaby Street. Jiná legenda říká, že jich několik uletělo během natáčení filmu Africká královna z roku 1951 s Humphreyem Bogartem a Katharine Hepburn v hlavních rolích.
Reálnější je ale teorie, že postupně unikli z domácích chovů a byli vypouštěni kvůli strachu z psitakózy (papouščí horečky) v 50. letech. V Londýně se jim daří především díky mírnému klimatu, dostatku potravy, velkému počtu stromů vhodných ke hnízdění a nízkému výskytu predátorů. Jejich dopad na ekosystém se stále sleduje a zatím nejsou prohlášeni za invazivní druh, ačkoli často obsazují hnízdiště původních druhů a představují pro ně konkurenční tlak, co se získávání potravy týče.
Pokud zajdete například do Hyde Parku a budete hledat v korunách stromů, velmi pravděpodobně je zahlédnete nebo alespoň uslyšíte jejich hlasitý projev. Pokud si vezmete slunečnicová semínka, může se vám podařit je nalákat, a pak vás celého obsypou a zobají přímo z ruky. Někdy se k nim přidají i veverky, které vyšplhají po oblečení a společně s papoušky pak hodují z vaší dlaně.

Městské vody plné života
Londýnské parky, které často mívají poměrně velké vodní plochy jako Hyde Park, Regent’s Park nebo St. James’s Park jsou domovem mnoha druhů vodních ptáků. Najdete zde například druhy jako potápka roháč (Podiceps cristatus), volavka popelavá (Ardea cinerea), lyska černá (Fulica atra), kachna divoká (Anas platyrhynchos), ale i exotičtější druhy jako například mandarínská kachna (Aix galericulata), husice nilská (Alopochen aegyptiaca) nebo bílý pelikán (Pelecanus onocrotalus). A samozřejmě klasické bílé labutě (Cygnus olor).

Mimochodem, všechny labutě na veřejných vodních plochách po celé Anglii jsou už od 12. století majetkem panovníka a královská rodina se angažuje v jejich ochraně. Každý rok také probíhá tradiční královské sčítání labutí na Temži (Swan Upping), kdy posádky lodí v tradičních červených uniformách plují po Temži, chytají labutě, váží je, měří a kontrolují zdravotní stav. Akce má i vzdělávací rozměr a účastní se jí školáci a veřejnost.

