K Londýnu neodmyslitelně patří nejstarší a nejprestižnější tenisový turnaj na světě, hraný každoročně na travnatých kurtech All England Lawn Tennis Clubu. Je to jediný Grand Slam, který si stále drží tradici trávy, přísného dress codu a atmosféry, kterou žádný jiný turnaj nedokáže napodobit.
Další unikátností a již tradicí je tzv. Queue. V den zápasu se od časného rána na louce sousedící s wimbledonským areálem začínají shromažďovat návštěvníci. Někteří jsou na místě už od předchozího večera ve stanech. Ty pořadatelská služba úderem šesté hodiny ranní probudí a společně s prvními přicházejícími je formuje do řad.
V osm hodin už jsou na louce tisíce lidí. Každý dostane přesné instrukce a dokonce si pamatuji, že jsem dostal i deku s logem Wimbledonu. Lidé se posadí do trávy a čekají. Na louce jsou k dispozici stánky s občerstvením a také mobilní záchody. Čekání, zvláště pokud je vás víc, uteče jako voda.
S otevřením areálu v 10:00 nebo v 11:00 se začne formovat mnohasetmetrová fronta a lidé postupují směrem ke vchodu. Jde to celkem rychle. U vstupu zaplatíte nějakých £25 a to vás opravňuje k návštěvě areálu a všech kurtů kromě centrálního dvorce a dvorce č. 1. Celý wimbledonský areál má kapacitu zhruba 40 tisíc návštěvníků, z čehož 7–9 tisíc tvoří ti z Queue.
I když nemáte přístup na dva zmíněné hlavní dvorce, stále můžete sledovat zápasy na některém ze zbývajících šestnácti. Z travnatého pahorku „The Hill“ je možné sledovat na obrovské obrazovce zápasy na dvorci č. 1.
V areálu se nachází množství restaurací a kiosků s občerstvením. Můžete zkusit třeba tradiční jahody se šlehačkou Strawberries & Cream a k tomu kelímek Pimm’s. Pokud se chcete plácnout přes kapsu, šampaňské stojí okolo £100. Já jako správný Čech dávám přednost pivu (£8–9), což není zrovna levné. Pokaždé si říkám, že to nebudu s pivem hrotit, ale za celý den, obzvlášť když je horko to tam padá samo.
Součástí areálu je také muzeum, kde si můžete prohlédnout různé artefakty a také to, jak se turnaj v průběhu času měnil. A také zde najdete jednu z nejikoničtějších britských soch. Jedná se o postavu legendárního Freda Perryho (wimbledonský šampion 1934, 1935, 1936) při forhendovém úderu od sochaře Davida Wynnea.
Wimbledon zdaleka není jen o tenisu. Jde především o atmosféru, která se nedá přenést do televize ani popsat slovy. Je to směs britské tradice, letní pohody, šumění davu a vrcholového sportovního zážitku. Ať už sedíte na některém z vnějších kurtů, stojíte na pahorku mezi tisíci dalších fanoušků, nebo jen popíjíte pivko a sledujete dění kolem sebe, Wimbledon vás vtáhne. Je to rituál, zážitek a malý letní svátek, který stojí za to zažít alespoň jednou v životě.