Uzavření Hormuzského průlivu drtí světovou ekonomiku. Ale zároveň je to přesně ten fackovací budíček, který svět potřeboval. Každá země teď ukazuje, jestli je schopná strategického myšlení, nebo jestli jen čeká, až jí někdo jiný vyřeší problémy.
Slovensko a Maďarsko po ruské invazi do Ukrajiny neudělaly prakticky nic. Žádná diverzifikace, žádná odvaha, jen pohodlné setrvání u levné ruské ropy, kterou si Rusové zároveň kupovali vliv. A teď, když je ropovod Družba poškozený, najednou kňučí, jako by je všichni zradili. Nezradili. Jen se ukázalo, že jejich energetická politika byla krátkozraká a naprosto zcestná.
Česko naštěstí včas pochopilo, že spoléhat na Kreml je sebevražda, přeorientovalo se na jiné dodavatele a dnes je v mnohem lepší pozici. Ale skuteční vítězové jsou ti, kteří začali jednat dávno před ruskou agresí.
Německo, Norsko, Španělsko, Francie či Spojené království. Země, které pochopily, že budoucnost není v ropě, ale v obnovitelných zdrojích. Británie dnes prakticky nedováží žádnou ropu ani plyn z Perského zálivu. Plyn si těží v Severním moři, zbytek kupuje z Norska. U ropy je z 40 % soběstačná a zbytek dováží z USA, Libye a Nigérie.
Včera jsem sledoval premiéra Starmera v parlamentu. Nepůsobil vyjímečně jako unavený technokrat. Vypadal jako člověk, který si uvědomuje, že čas se krátí. Volal po ještě rychlejším tempu výstavby obnovitelných zdrojů. A má pravdu. V Británii dnes tvoří obnovitelné zdroje přes 60 % energetického mixu. V Česku necelých 20 %. Ten rozdíl není náhoda. Je to do značné miry výsledek politické odvahy a především jasné koncepce bez ohledu na to, kdo je zrovna u vlády.
A třeba elektromobily? V Británii už dnes tvoří BEV zhruba 60 % všech nově registrovaných firemních aut. V celkovém počtu je to 25 % všech vozidel a roste to každý měsíc. Cíl pro rok 2030 je 80 % všech nových aut elektrických, což mi ještě před krizí v Perském zálivu připadalo až příliš odvážné. Dnes už to vidím jinak. V Česku sice tento podíl poměrně rychle roste, ale stále činí pouhých 5–7 %. Šéf Škody Auto Klaus Zellmer v nedávném rozhovoru prohlásil, že lidé elektromobily nechtějí. V Česku, které je pro Škodu domácím hřištěm, se umístila s modelem Enyaq až na třetím místě za modely od Tesly s celkovým počtem 1 641 prodaných vozů (zdroj: Cebia – oficiální registrace za rok 2024).
V Británii v TOP 10 nejprodávanějších elektromobilů Škoda obsadila se svými vozy Elroq a Enyaq sedmé, respektive deváté místo s celkovým počtem zhruba 25 000 prodaných vozů (zdroj: SMMT – oficiální registrace za rok 2025). Přitom v TOP 10 má koncern Volkswagen zdaleka nejsilnější zastoupení se čtyřmi modely. Z porovnání výsledků prodejů tak spíš vyplývá, že jsou to konkrétně Češi, kteří zatím příliš nechtějí elektromobily, a když už, tak ne od Škody.
Rozdíl začíná u postoje vlád. Zatímco v Británii podporoval rychlou elektrifikaci dopravy už konzervativní kabinet Borise Johnsona a v tom samém směru pokračují i jeho labourističtí nástupci v čele s Keirem Starmerem, v Česku je situace opačná. Vláda Petra Fialy zaujímala spíše neutrální až skeptický postoj a současná vláda Andreje Babiše je jejím hlasitým odpůrcem. A právě tady vidím hlavní důvod, proč Česko v elektrifikaci dopravy zaostává za Británií zhruba o dekádu.
Zákazníky jen těžko přesvědčí ke koupi, když z úst vládních představitelů zní nepřetržitý skepticismus. O to větší zděšení pak nastává ve chvílích, jako je současná krize v Perském zálivu. Babišovo veřejné rozhořčení nad cenami pohonných hmot, z nichž obviňuje pumpaře, tak působí spíš jako hořká ironie.
Svět se mění. Rychle. A země, které to nepochopí, skončí přesně tam, kde jsou dnes Maďarsko a Slovensko. V koutě, bez energie, bez strategie, bez budoucnosti.