Žijeme ve velice turbulentních časech. Situace na frontě hybridní války, která je v plném proudu, je nepřehledná a rychle se mění. Strany mění své dekády prosazované hodnoty. Pojmy jako levice a pravice pozbyly svého původního významu. Jistoty se bortí a člověk musí vynakládat obrovské úsilí, aby se v současném dění jakžtakž orientoval.
Sociální sítě stále více zaplavují od reality k nerozeznání umělou inteligencí vytvořené příspěvky. U politiků sledujeme stále rychleji postupující erozi morální integrity. Lež se stala normou. Účel světí prostředky. Pokud chce člověk zůstat v obraze a zachovat si realistický pohled na dění okolo sebe, musí stále více používat kritické myšlení a věnovat stále více času ověřování různých zpráv a informací.
V poslední době jsem byl velice krátce za sebou opakovaně vystaven jakémusi testu morální integrity. První test přišel v souvislosti s interní volbou nového vedení britské Strany zelených, které jsem byl několik posledních let členem. Tradiční liberální vedení vyzval na souboj Zack Polanski a jeho stoupenci, kteří prosazují politiku „eko-populismu“, kladou mnohem větší akcent na sociální politiku, chtějí bezhlavě znárodňovat a dokonce usilují o vystoupení Spojeného království z NATO. Nové vedení prohlašuje, že jedině populistický styl politiky může zastavit děsivě rostoucí preference krajně pravicové Reform UK. Ačkoli může mít i pravdu, se mnou tento styl prostě nerezonuje.
2. září byly zveřejněny výsledky, Polanski vyhlášen vítězem a já obratem své členství zrušil. Byl jsem rozhodnutý. Měl jsem celý měsíc na to, si v hlavě utřídit myšlenky a zvážit pro i proti. Důvody, proč odejít, jasně převážily.
Další test přišel ani ne o dva týdny později. Samozvaný führer Tommy Robinson do Londýna svolal celonárodní protest proti labouristické vládě, migrantům, Palestincům a vůbec všemu, co jen trochu zavání progresivismem. Protest se konal pod názvem „Spojme království“. Protidemonstraci pořádala iniciativa Stand Up to Racism, kterou podporuje široké spektrum lidí, politických stran a uskupení. Některá, jako je Komunistická strana Británie či Revoluční komunistická strana, mi jsou stejně odporné jako ta Robinsonova kohorta bezmozků, ale nutnost postavit se populismu a rostoucí fašizaci britské společnosti nakonec převážila a tak jsem vyrazil.
Od rudých praporů se srpem a kladivem jsem se držel co nejdál a jako pokaždé na těchto akcích rovnou zamířil pod černé prapory anarchistů a Antify. Směsice účastníků byla vskutku pestrá. Od výše zmíněných přes LGBTQ iniciativy, odborové svazy, židovské či palestinské organizace až po obyčejné lidi, kterým není jedno, do jakých hoven se Británie řítí.
Kdo ale k mému údivu chyběl, byly politické strany, které se proti fašismu a rasismu tak rády ve svých manifestech vymezují. Labouristi byli vždycky salónní levičáci, ale že tam nebyli zástupci Strany zelených, mě dost překvapilo a zároveň ujistilo, že jsem svým odchodem udělal správné rozhodnutí.
