Jak se zklamání v politice může stát katalyzátorem životní změny. O odchodu z Česka, hledání svobody a pozorování pomalého konce jedné kdysi silné strany.
Za nedlouho tomu bude patnáct let, co jsem natrvalo opustil Česko. Moje rozhodnutí ve mně ale postupně zrálo celých pět let předtím.
Vidím to jako dnes. Na konci července 2005 jsem v televizi sledoval brutální zásah policie proti účastníkům CzechTeku v Mlýnci, který osobně nařídil tehdejší sociálnědemokratický premiér Paroubek. Při pohledu na policejní těžkooděnce mlátící mladé lidi pro mě definitivně skončila euforie a bezstarostnost devadesátek. Vybavily se mi zásahy v době komunistické totality. Zážitky, které mi vyprávěli pamětníci, jako když v roce 1974 v Rudolfově komunistická policie brutálně zmlátila účastníky koncertu The Plastic People of the Universe. Pak osobní zkušenosti z druhé poloviny osmdesátých let, kdy policajti v lepším případě punkové a undergroundové koncerty ukončovali, jako třeba vystoupení Visacího zámku v Hronovické v Pardubicích, anebo lidi rovnou mlátili a zatýkali, jako třeba na akci pod Kunětickou horou.
Byl to pro mě šok. Probuzení ze sna. Sledoval jsem, jak se postupně začíná vracet papalášství, totalitní praktiky a vše, co se mi hnusilo na minulém režimu.
Definitivně jsem přestal ČSSD volit. Chodil jsem na demonstrace, podepisoval petice, psal e-maily poslancům a o pár let později jsem se taky účastnil legendárního házení vajíček na špičky ČSSD. Jak hodnotový úpadek pokračoval a šířil se z politiky i do společnosti, dospěl jsem k rozhodnutí Česko natrvalo opustit. Přípravy mi zabraly zhruba rok.
Dne 28. září 2010 jsem v Praze nasedl na letadlo. Nejprve do Soulu a odtud dál do Brisbane. Začal se psát můj nový životní příběh, který mě zavál nejdřív na pár let do Austrálie a později sem do Londýna. Za ty roky jsem procestoval obrovský kus světa. Viděl extrémní chudobu i dechberoucí bohatství. Cestoval pouštěmi i deštnými pralesy a hlavně poznal mnoho skvělých a zajímavých lidí. Nejlepší rozhodnutí mého života, které bych paradoxně nikdy neučinil, nebýt tehdejšího premiéra Paroubka.
Epitaf: Sedím ve svém londýnském bytě, s britským pasem v šuplíku, a v přímém přenosu sleduju nejstarší českou stranu, dnes už jen prázdnou schránku, jak se zmítá ve smrtelné agonii. Pro mě to bylo patnáct let úžasného života, pro ni patnáct let bolestivého umírání.