Tohle od sebe nejsou zdaleka tak vzdálené pojmy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak mají hodně společného. Punk odmítá autority, společenské normy a faleš. Buddhismus zase neuctívá Buddhu jako nějakou nadpřirozenou bytost, ale klade důraz na osobní zkušenost, praxi a pochopení vlastní mysli. Také odmítá slepé následování ega a iluzí. Punk zase odmítá idoly a všechny ty popové hvězdy jako novodobé bohy.
Punk bolest a frustraci vykřičí, buddhismus se ji snaží pochopit. Punk říká „udělej si sám“ (DIY), buddhismus zase „nikdo tě nespasí, musíš to udělat sám“. Punk tak míří se svým poselstvím ven a buddhismus naopak dovnitř. Punková solidarita s outsidery je zase obdobou buddhistického chápání soucitu, ovšem nikoliv ve smyslu sentimentálního „je mi tě líto“, ale jako odvaha zůstat otevřený i v drsném a neúprosném světě. Tohle všechno je důvodem, proč tolik lidí z punkové scény nachází v buddhismu něco, co jim dává směr, aniž by ztratili svou autenticitu. Společným cílem buddhismu i punku je totiž svoboda.
Dharma punx
Noah Levine je punker z kalifornského Santa Cruz, který vyrůstal v prostředí plném hněvu a deziluze. Punková scéna mu poskytovala identitu, ale zároveň ho táhla do spirály sebedestrukce. Noah praktikuje buddhismus od roku 1988. K buddhistické meditační praxi se tehdy obrátil, aby se zotavil ze závislosti, a od té doby úspěšně abstinuje. Jeho první kniha Dharma Punx vyšla v roce 2003 a pomohla rozšířit Buddhovo učení v jeho generaci.
Kniha propojuje dvě zdánlivě neslučitelné světy: agresivní punkovou subkulturu a klidnou buddhistickou praxi. Zároveň zachycuje frustraci mladých lidí, kteří se cítili zrazeni ideály svých rodičů, a v neposlední řadě inspiruje k vnitřní změně. Noahova punkovost nikdy nezmizela, jen změnila podobu. Jeho odmítání autorit a dogmat se postupně přesunulo z boje proti policii a systému k mnohem hlubší vzpouře a sice ke zpochybňování vlastního ega, utrpení a destruktivních vzorců, které člověka drží v pasti.
Punková etika DIY („udělej si sám“) se u něj promítla do zakládání vlastních meditačních center, komunit i léčebného programu, který stojí mimo tradiční instituce a spoléhá na osobní zkušenost a praxi. Jeho styl učení zůstal syrový a neuhlazený. Levine nemá potřebu balit buddhismus do new‑age pozlátka. Mluví napřímo, někdy tvrdě, ale vždy autenticky. Právě tahle upřímnost přitahuje lidi, kteří se v běžných duchovních kruzích cítí cize.
Silným prvkem jeho práce je i solidarita s lidmi na okraji. Noah dlouhodobě působí mezi lidmi v léčbě, ve věznicích a v komunitách, které společnost často přehlíží. Tam, kde jiní vidí problém, on vidí lidský příběh a možnost změny. A právě v tom se jeho punkovost a buddhistická praxe nejvýrazněji protínají. V roce 2007 Noah založil Buddhistickou meditační společnost Against the Stream. V roce 2008 vytvořil a uvedl do praxe buddhistický program léčby závislostí s názvem Refuge Recovery.
Když třeba cestuju v létě londýnskou MHD, která nemá z nějakého mně neznámého důvodu klimatizaci a já se potím jako dveře od chlíva, raději poslouchám ve sluchátkách Noahův podcast a jeho klidný hlas než třeba Exploited. Možná i proto jsem ještě nikoho nezabil.
My Buddha Is Punk
My Buddha Is Punk je velice zajímavý filmový dokument německého režiséra Andrease Hartmanna z roku 2015, který sleduje život Kyaw Kyawa, pětadvacetiletého punkera z Myanmaru. Kyaw se snaží rozvíjet místní punkovou scénu a zároveň upozorňovat na porušování lidských práv, pokračující občanskou válku a perzekuci etnických menšin, především muslimských Rohingů.
Prostřednictvím hudby, cestování po zemi a veřejných demonstrací šíří svou vlastní filozofii spojení buddhismu a punku, která odmítá náboženské i politické dogma. Film ukazuje, že v Myanmaru existuje proud „buddhistického fundamentalismu“, který podporuje diskriminaci a násilí vůči menšinám. Kyaw, který je sám praktikující buddhista, se ptá, jak je možné, že náboženství založené na nenásilí je používáno k ospravedlnění útlaku. Kde končí duchovní tradice a začíná politická ideologie?
Kyaw je také frontmanem punkové kapely The Rebel Riot, se kterou v půlce dubna vystoupí po devíti letech ve Spojeném království. Tentokrát společně s The Restarts a dalšími v londýnském 100 Clubu. A to si rozhodně nenechám ujít.