Záblesk naděje
Íránský teokratický režim je bez váhání možné označit jako zločinný. Dlouhé roky finančně i materiálně podporuje teroristické organizace jako Hamas, Hizballáh nebo Hútíe. Zároveň krutě pronásleduje opozici, vraždí, mučí a znásilňuje.
Útok na Írán je podle amerických zákonů nelegální. Na druhou stranu, s útokem na jinou zemi si v minulosti nelámali hlavu ani jiní američtí prezidenti, a tím spíš nelze očekávat, že si s ním bude lámat hlavu Trump. Útok je nelegální i z pohledu mezinárodního práva. Ale při současném složení Rady bezpečnosti OSN je prakticky nemožné, aby někdy takový zásah získal mezinárodní mandát, přestože by íránský režim ve svém násilí bezpochyby pokračoval.
My Češi dobře známe knížku Jana Drdy a později podle ní natočený film Vyšší princip. Příběh se odehrává na gymnáziu v době teroru po zabití zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Praze za nacistické okupace. Tři studenti jsou zatčeni a popraveni za údajné protiněmecké aktivity. Profesor latiny – starý, laskavý, trochu nepraktický muž – má před třídou odsoudit jejich čin. Místo toho pronese památnou větu: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ To je jedna část mých pocitů.
Příchod temnoty
Zároveň mám také velké obavy z toho, jak se rozpadá mezinárodní právní systém a stále zřetelněji vítězí právo silnějšího. Pokud povede odstranění Madura ve Venezuele či ajatolláhů v Íránu k demokratizaci těchto zemí, fajn. Z historie ale víme, že podobné zásahy často přinesly spíše chaos, občanské války a další utrpení. A kdo zaručí, že příště nebude obětí země s demokraticky zvolenou vládou, která se pouze znelíbí silnějšímu?
Pocity z útoku na Írán se tak ve mně potkávají jako dvě vlny, které narážejí jedna do druhé.