Utrpení zvířat ve válce je téma, které se obvykle smrskne na koně, psy a holuby. Tedy na ta „ušlechtilá“ stvoření, která lidé dokázali ochočit, aby je následně zapojili do svých konfliktů s takovou elegancí, že jim po letech postaví i památník. V Londýně na Park Lane vedle Hyde Parku skutečně stojí monument věnovaný zvířatům, která položila životy ve službách britské armády. Je to krásné, dojemné a jistě zasloužené. Jenže zároveň je to i připomínka toho, jak selektivní lidská empatie dokáže být.
Války jsou také o miliardách tvorů, kteří se bez vlastního přičinění ocitnou přímo uprostřed výbuchů, střelby a chaosu, aniž by měli nejmenší tušení, proč se jejich svět náhle změnil v ohnivou apokalypsu. Zatímco koně či osli mají sochu, co třeba žížaly? Neumírají snad v válečných konfliktech? Jen proto, že se nenechaly ochočit a tudíž se nezapojily do krvavého šílenství, mají prostě smůlu. Kdo si vzpomene na nebohé mouchy, které se po jediném výbuchu po zbytek života potýkají s posttraumatickou stresovou poruchou? Nikdo jim nenabídne terapeutickou linku. Ani náhodou po nich neštěkne ten pes, co z londýnského pomníku hrdě hledí do dáli s medailí za statečnost zavěšenou na obojku.
A co komáři, kteří se snaží jen dělat to, proč jsou tady. Ale místo sání krve se najednou ocitnou v zóně, kde nezůstane nic živého, v čem by ta krev kolovala. Jen tiše umírají v prachu bojiště na podvýživu. Nebo krysy, neoficiální kronikáři každé války. Nikdo je neocení, natož aby jim někdo pomohl s jejich poruchami spánku.
Zatímco lidé, ta nejodpornější ze vší pozemské havěti, strůjci toho všeho, si tak rádi veřejně stěžují na válečné nepohodlí. Třeba turisté v dubajských resortech. Ano, je to strašné, když se musíte před raketami schovávat v podzemních garážích, kde není klimatizace, kde se během nekonečného čekání na záchranu neservíruje mojito a kde není ani čárka mobilního signálu.
Ale co by měli říkat dubajští švábi? Jak k tomu přijdou? Nebyli to příslušníci jejich druhu, kteří to peklo způsobili. Přitom nemají žádnou vyhlídku, že uniknou. Jim pomoc nikdo nenabídne. Žádné repatriační lety, žádné evakuační koridory. Jen beton, písek a nekonečné dunění bombardování, které jim neustále vibruje v tykadlech. A co hůř – v takové hrůze vychovávají své potomky. Co z těch malých, roztomilých drobečků asi vyroste? Velmi pravděpodobně celá generace labilních neurotiků s ADHD.
Nikoho to nezajímá. Nikdo neříká: „Švábi v Dubaji to mají těžké.“ Nikdo nepořádá sbírku na jejich podporu. Kde je Bob Geldof s koncertem „Šváb Aid“, když může být zrovna užitečný? Přitom by stačilo, kdyby jim ve Wembley aspoň pustil desku Beatles.
Válka zasahuje všechny živé bytosti, nejen ty, které se vejdou do lidského příběhu. Nemusíme jim stavět zrovna pomníky. Možná by stačilo přestat předstírat, že svět má hodnotu jen tehdy, když se v něm zrcadlíme my.