Jak průběžně vyhodnocuji odezvy na tento blog, které se ke mně za tři čtvrtě roku jeho existence dostaly, tak z nich celkem jasně vyplývá, že někdo je víc na punk, jiný na politiku, dalšího zajímá život v Londýně, ale obecně mohu říct, že ohlas je veskrze kladný. Zároveň se ale ukazuje, že především ti, kteří mě osobně neznají, by ocenili více informací o mně jako o člověku a o mém životě, aby jim to pomohlo lépe pochopit moje názory a postoje. Pro někoho to opravdu může být tak trochu jako „naskočit do rozjetého vlaku“.
Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl vydat na cestu do minulosti, abych postupně poskládal zásadní okamžiky svého života včetně osobností a událostí, které mě v průběhu let ovlivnily. Teď se s vámi o zážitky z této cesty do své minulosti podělím.
Dětství na kurtech
Někdy na konci sedmdesátých let mě táta jako sedmiletého, poté co jsem zkusil hokej nebo plavání, přivedl do tenisového klubu TJ TMS Pardubice. Tenis mě od první chvíle naprosto uchvátil. Začal jsem trénovat ve skupině u legendárního Jiřího Richtera, bývalého hokejisty Tesly, který se po skončení hokejové kariéry přesunul na tenisové dvorce a věnoval se jako trenér těm nejmenším.
Časem jsem se dostal do družstva mladších žáků a začal kolotoč mistrovských utkání, přeborů a turnajů. Počet volných víkendů mezi dubnem a říjnem v průběhu dalších dvanácti let by se dal obrazně řečeno spočítat na prstech jedné ruky. V týdnu jsem navíc dvakrát, spíš třikrát týdně trénoval a na tenise trávil většinu volného času mimo školu. Neznal jsem diskotéky, zábavy a z holek jen tenistky. Tenisem jsem žil.
Také se mi vybavuje, když v roce 1985 vyhrál Boris Becker Wimbledon. Fascinovalo mě, jak při hře skáče rybičky. Rozhodl jsem se to zkusit taky a výsledky byly…brutální. Na antuce, na které se v Československu tehdy hrálo, se téměř při každém zápase moje kolena proměnila v krvavý kus masa obalený antukou. Po holeních mi tekla krev až na bílé ponožky, které se postupně barvily do ruda. Z kurtu jsem pak odcházel jako řezník, co právě zboural krávu. Časem jsem to vypiloval a úspěšnost takto odehraných úderů jsem měl poměrně vysokou. Diváci se bavili a já si užíval, jak z elegantního sportu džentlmenů dělám krvavé divadlo.
Chleba se začal lámat, okolo osmnáctého roku. Hrál jsem tehdy za družstvo mužů Českou národní ligu a začal poznávat, že v životě existují i jiné věci než jen tenis. Zároveň jsem cítil, že výkonnostně to výš už moc nepůjde, a vše navíc urychlily společenské změny v roce 1989. Tenisové kluby, které bývaly do té doby oázami uprostřed totalitního režimu, najednou přilákaly různé zbohatlíky, rádoby podnikatele a podobnou chamraď. Chodit na tenis se stalo módou a vyjádřením společenského statusu. Étos unikátního společenství z dob nesvobody byl nenávratně pryč.
Stejně jako mnozí vrstevníci jsem měl tehdy s pádem Železné opony možnost odejít hrát do Německa, kde se daly vydělat peníze hraním i trénováním. Nemálo z těch, kteří tehdy odešli, se tenisem živí dodnes, pár z nich se dostalo i na okruh ATP.
Já se rozhodl ze dne na den pověsit rakety na hřebík. Končil jsem gympl, bylo mi osmnáct a vydal jsem se na další životní etapu.
Punková detonace devadesátek
K punku jsem se dostal už pár let předtím (píšu o tom ZDE), ale jak jsem skončil s tenisem, vletěl jsem do divokého života naplno. Po škole jsem začal pracovat jako prodavač koberců a k tomu studoval nástavbu, která byla úplně k hovnu. Až na jeden předmět – angličtinu. Učil nás Hynek Kmoníček. Pozdější velvyslanec České republiky v Indii, Austrálii, Vietnamu, USA a také při OSN. Inteligentní, vtipný, mluvil anglicky a arabsky a byl také koncertním virtuosem na kytaru. Tehdy chodil ve vytahaném svetru a kromě povinné a nudné staroanglické literatury nás učil například způsoby používání slovíčka „fuck“, což je mnohem užitečněšjí než znalost literačních veršů eposu Beowulf. Také jsme překládali texty Velvet Underground nebo Siouxsie & the Banshees a občas si s námi dal před školou o přestávce i jointa.
Tehdy jsem také objevil Beat Generation. Především Ginsberga a Kerouaca. Hltal jsem knížky Charlese Bukowského. A dostala mě i básnická sbírka An American Prayer od Jima Morrisona.
Inspirován těmito tvůrci a anarchismem jsem tehdy složil sbírku básní pod názvem Testosteronová samota. Moje matka, mimochodem velká znalkyně poezie, po letech prohlásila, že jsou to „verše pomrdnýho okresního formátu“. Dodnes nevím, jestli je to pozitivní nebo negativní kritika.
Samizdatem jsem taky vydal booklet o Sex Pistols a rozdal ho punkovým kamarádům. Našel jsem si holku, odstěhoval se od rodičů a do devadesátek jsem vystřelil jako raketa.
Z první poloviny devadesátých let se mi vybaví Galerie-Bar Nora. Kultovní pardubické místo. Špeluňka, kde se scházeli punks, skejťáci, umělci, alkoholici a různí ztroskotanci.
Tam jsem poznal Františka Theera – šlechtice, ale také potomka českého literáta přelomu 19. a 20. století Otakara Theera, vychovatele v pasťáku, mistra republiky v gymnastice, trenéra, intelektuála a alkoholika. S doutníkem v jedné a panákem ferneta v druhé ruce jako mystický guru chrlil své životní příběhy a já dychtivě naslouchal, jak „metal kozelce nad rohy rozzuřených býků“.
Když tam slavil v druhé polovině devadesátek šedesátiny, přišlo neuvěřitelné množství lidí. Doslova srocení. Skončilo to šarvátkama s policajtama a druhý den psala Mladá fronta o nepokojích v Pardubicích. Na Frantu vzpomínám moc rád.
Amazonský prales na Smíchově
Devadesátky se přehouply do své druhé poloviny a já se probral v reklamní agentuře v Praze. Pardubická parta se také postupně přesunula do hlavního města a většina skončila stejně jako já v reklamě.
S pár dalšími jsme se nastěhovali do nebytových prostor v suterénu jednoho smíchovského činžáku. Zrodila se legenda jménem Citadela.
Jídlo skoro žádné, ale piva a trávy vždy dost. A návštěvníků taky. Ve stísněném prostoru jsem začal navíc chovat sklípkany, štíry a dokonce jsem si pořídil varana. Pravidelně mi to utíkalo, takže před spaním bylo nutné vyklepat peřiny, aby v nich nebyl obří pavouk nebo štír. Cvrčci z krmení běhali po bytě a v noci cvrkali.
Citadela byla jako kus amazonského pralesa v srdci střední Evropy, permanentně zahaleného do marihuanového oparu.
Kung Fu a čtyři roky prázdnin
Roky plynuly a já se začal věnovat bojovému umění Wing Chun. Po pár letech jsem se rozhodl, že se mu budu věnovat naplno. V Austrálii fungovala mezinárodní Akademie Wing Chun Kung Fu a protože jsem se krátce předtím rozešel s dlouholetou partnerkou a v Česku mě nic nedrželo, rozhodl jsem se odletět na druhý konec světa.
Pronajal jsem pražský byt, dal výpověď v práci, rozdal pavouky, štíry i kočku (varan mi utekl předtím v Braníku), sbalil si věci a najednou seděl v letadle směr Brisbane. Teprve nad nekonečnou tajgou jsem si říkal, že jsem se asi definitivně zbláznil.
Bylo mi 38 let, v kapse peníze sotva na měsíc, bez práce, bez střechy nad hlavou a znal jsem tam jen dva lidi. Viktora a Otta z punkové kapely Mouthguard, se kterýma jsem se předtím viděl jednou na fotbalovém výjezdu Bohemky v Plzni. Tam jsme se domluvili, že mě u sebe Otto nechá pár dní přespat. Jediné, co jsem jinak věděl o své budoucnosti, bylo datum nástupu do školy.
Pár týdnů jsem otročil na myčce aut v Surfers Paradise, než mě konečně pozvali na pohovor do pětihvězdičkového hotelu. V hotelovém lobby bylo tehdy padesát namotivovaných uchazečů včetně místních Australanů v kvádrech a s koženými složkami pod paží. Já dorazil na kole z automyčky zpocený, smradlavý, v kraťasech a žabkách. Brali dva. Vzali mě a jednoho Nepálce.
Rázem jsem měl slušně placenou práci a jinak jsem byl ve škole, kde jsme denně trénovali. Kromě toho jsem si užíval pláže, poznával místní punkovou scénu, cestoval po Austrálii a západním Tichomoří. Trvalo to celé čtyři roky. Bylo to jako čtyři roky prázdnin. Nakonec jsem se rozhodl vrátit zpět do Evropy. Po cestě jsem ještě strávil nějaký čas v Hongkongu, kde jsem trénoval s učitelem, který patřil na začátku 50. let minulého století k jednomu z pěti nejbližších studentů legendárního Ip Mana a který o několik let později učil Bruce Leeho.
Přes Indonésii, Malajsii, Filipíny a Japonsko jsem se nakonec vrátil zpátky do Evropy. Rozhodnutí vyrazit do Austrálie bylo jedním z nejlepších, která jsem v životě udělal.
Návrat do Evropy a Londýn
Po několikaměsíční zastávce v Česku jsem se přesunul do Londýna, kde jsem už víc než deset let a stal jsem se i britským občanem. Všechno je jen série rozhodnutí, která dávají smysl často až zpětně. A tak pokračuju dál. Neřeším, co bylo, ani nevyhlížím horizont budoucích událostí. Jsem tady a teď. Bez manuálu, ale s vědomím, že právě to je na tom to nejlepší.
