Od novinářky k symbolu radikalizace
Ulrike Meinhof (1934–1976) byla jednou z nejznámějších postav radikální levice v poválečném Německu. Začínala jako brilantní novinářka a veřejná intelektuálka. Studovala filozofii, sociologii a germanistiku a už během studií se zapojila do studentských protestů a mírových iniciativ. V padesátých a šedesátých letech se stala výraznou novinářkou časopisu konkret, kde psala o sociální nespravedlnosti, válce ve Vietnamu, autoritářských tendencích západoněmeckého státu i o problémech mladé generace. Její texty byly ostré, morálně naléhavé a často provokativní, ale stále ještě v rámci demokratické debaty.
Zlom nastal na konci šedesátých let, kdy se radikalizovala část západoněmecké levice. Meinhof se stále více přikláněla k názoru, že ozbrojený odpor proti státu je legitimní. Rozhodující moment přišel 14. května 1970, kdy se podílela na ozbrojeném osvobození Andrease Baadera z berlínského Institutu pro sociální otázky. Tato akce znamenala její definitivní přechod do ilegality a vstup do RAF.
V následujících měsících absolvovala výcvik v palestinském táboře a stala se jednou z ideologických architektek skupiny. Spolupodepsala text Koncept městské guerilly, který definoval strategii ozbrojeného boje proti západoněmeckému státu.
Po několika letech ilegální činnosti, během nichž se podílela na plánování bombových útoků a ozbrojených akcí, byla 15. června 1972 dopadena policií v Hannoveru. Zatčení proběhlo bez přestřelky. Od prvního dne byla držena v přísné izolaci, která se později stala jedním z nejkontroverznějších aspektů jejího věznění.
V roce 1974 byla poprvé odsouzena k osmi letům vězení za účast na osvobození Andrease Baadera v roce 1970. O rok později začal hlavní proces ve Stammheimu, kde byla spolu s dalšími členy RAF obžalována z vražd, pokusů o vraždu a bombových útoků. Proces byl extrémně sledovaný a probíhal za mimořádných bezpečnostních opatření. Meinhof byla dlouhodobě držena v samotce, což podle mnoha pozorovatelů výrazně zhoršovalo její psychický stav (sama si opakovaně stěžovala na podmínky, které označovala za psychické mučení).
Dne 9. května 1976 byla nalezena oběšená ve své cele ve věznici Stuttgart-Stammheim. Oficiální vyšetřování uzavřelo případ jako sebevraždu, ale okolnosti její smrti vyvolaly okamžité pochybnosti. Nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou. Část německé veřejnosti dodnes tvrdí, že byla zavražděna státem a že šlo o inscenovanou sebevraždu.
Cena omylu
Brzy ráno 20. března vzplála jedna z hal v průmyslovém areálu v Pardubicích. K činu se přihlásila dosud neznámá skupina Earthquake Faction, která tvrdila, že útočí kvůli údajným vazbám firmy na izraelský zbrojní průmysl. Policie útok vyšetřuje jako terorismus. Zadržela několik osob v Česku i v zahraničí a pracuje s tím, že šlo o koordinovanou akci malé, radikalizované skupiny. Je zde také vidět poměrně zřetelná inspirace podobnými útoky hnutí Palestine Action ve Velké Británii.
Během pár dnů policie zatkla první pachatele. Mezi nimi i mladou vysokoškolskou studentku Anežku Brahovou. Zadržení byli vzati do vazby a obviněni z terorismu.
Zatímco Meinhofové bylo v době zatčení 37 let, Anežce Brahové jen něco málo přes dvacet. Podobně jako Meinhofová bývala skvělou novinářkou, Brahová ještě jako studentka gymnázia vyhrála první místo v historicko‑literární soutěži pořádané Západočeskou univerzitou v Plzni.
Zvítězila s esejí Chtěla jsem být jako…. Ve vítězné práci mimo jiné napsala:
„Pokud se snažíte nikomu vědomě neubližovat, jste mým vzorem. Pokud se nebojíte prosazovat to, co si myslíte, že je správné, jste mým vzorem. Pokud odmítáte bezmyšlenkovitě přijímat názory za své, jste mým vzorem. Pokud nedáváte přednost pohodlnosti před spravedlností, jste mým vzorem. Pokud se nepovyšujete nad ostatní, tolerujete víry a nezakazujete lásku všem bez rozdílů, pokud děláte věci z dobrých důvodů, jste mým vzorem.“
Je to vcelku výmluvný manifest hodnot, který ukazuje člověka stavícího svou identitu na etice, odvaze a lidskosti. Člověka, který chce jednat podle svědomí.
Angažovaná Brahová se podle dostupných informací dlouhodobě stavěla na stranu Ruskem napadené Ukrajiny. O to tragičtěji pak působí skutečnost, že právě podnik, který se skupina pokusila zničit, nevyráběl drony pro Izrael, jak si útočníci mysleli, ale pro Ukrajinu. Právě v tom se koncentruje asi nejbolestnější rozměr celého případu.
Nyní jí i jejím spoluobviněným hrozí 12 až 20 let vězení, případně i výjimečný trest, pokud soud vyhodnotí útok jako mimořádně závažný. Jeden chybný krok, jeden tragický omyl a život se může zlomit způsobem, z něhož už není návratu.
Jaký asi bude další osud české Ulrike Meinhof?