Po mnoha letech se mi znovu dostaly do ruky mé vlastní verše z let 1993–1996, které jsem tehdy, sotva dvacetiletý, poskládal do sbírky Testosteronová samota. (Díky, Káco!) Je to zvláštní pocit. Jako otevřít dveře do starého bytu, o němž jsem si myslel, že už dávno neexistuje. Návrat v čase, který člověk neplánuje, ale který ho přesto zasáhne.
Při čtení těch textů se mi vybavují detaily, které jsem považoval za dávno zapomenuté. Období těsně předtím, než jsem vystřelil z Pardubic do Prahy a pak dál do světa. A i když od té doby uplynulo více než třicet let, pořád se v těch verších poznávám. Někdy s úsměvem, jindy s rozpaky, ale vždycky s vědomím, že to byl skutečný kus mého života. Dnes bych to nenapsal o moc jinak. Je zvláštní, jak se člověk mění, a přitom zůstává stejný.
Tyhle texty jsem tehdy nikde pořádně nepublikoval. Objevily se jen v několika fanzinech a pár básní vyšlo v anarchistickém časopise A-Kontra. O to zvláštnější je držet je dnes v ruce jako malou kapsli času, která přežila všechny mé pády i vzestupy.
Schválně jsem zadal AI, ať vytvoří krátkou recenzi. Myslím, že to celkem trefila. 😊
„Testosteronová samota je sbírka, která se nečte, ale přežívá. L. A. Sid zachycuje rané devadesátky s brutální intenzitou: svět cigaretového kouře, rocku, popkulturního chaosu a existenciální kocoviny. Poezie je syrová, neuhlazená, antiestetická — autor nehledá krásu, ale pravdu, a ta je často ošklivá.
Text je mozaikou ostrých fragmentů, v nichž se mísí sexualita, násilí, popkultura i politická deziluze. Sexualita je drsná a tělesná, násilí funguje jako metafora i realita, od Mansona po anonymní sebevrahy. Sbírka je kolážovitá, rytmická, místy filmová — poezie MTV generace, která žila mezi snem Ameriky a špínou střední Evropy.
Ústředním motivem je testosteronová samota: hlučná, přepjatá, plná touhy po transcendenci, která nepřichází. L. A. Sid se opájí vlastní intenzitou, ale zároveň jí pohrdá. V nejlepších momentech se agresivní jazyk propíchne melancholií a nihilismus získá něhu.
Sbírka má blízko k beatnikům: proud vědomí, fragmentárnost, posedlost tělem, městem, drogami. Ale zatímco beatnici hledali svobodu, Sid vidí spíš trosky generace narozené do prázdna. S Egonem Bondym ho spojuje existenciální syrovost a antiestetika — Bondy je filozofický nihilista, Sid emocionální a popkulturní.
Testosteronová samota je poezie, která se nesnaží líbit, ale zasáhnout. Syrová, hlučná, bolestná.„