Uprostřed současného celosvětového chaosu a nekonečného proudu událostí je někdy potřeba na chvíli vypnout. Muzika bývá tím nejspolehlivějším únikovým prostorem. Každý z nás má několik skladeb, které se k němu vracejí jako staré známé. Tedy písně, které se časem neztratí, i když se mění všechno ostatní. Po dlouhém přemýšlení jsem se konečně rozhodl sestavit svůj vlastní žebříček deseti nejzásadnějších. Nebylo to jednoduché; oblíbených mám opravdu hodně a každá z nich je spojená s nějakým obdobím, místem nebo člověkem.
Tahle desítka je ale asi to nejpodstatnější. Skladby, které mě provázejí roky, formovaly mě, vracejí mě do různých verzí sebe sama a pořád ve mně dokážou něco spustit. Někdy jemně, někdy je to jako rána do hlavy.
10. London Calling – THE CLASH
Vždy mi byli bližší Sex Pistols než The Clash. Na druhou stranu se mi na The Clash vždy líbilo, jak dokážou experimentovat s různými hudebními vlivy. Především s reggae, což je zřejmě důsledek toho, že Joe Strummer vyrůstal na Portobello Road, kde žila v 60. a 80. letech početná karibská komunita. V London Calling jsou karibské rytmy zřetelné a text, vyjadřující tehdejší strach z jaderné války, obavy z klimatické katastrofy, sociálního kolapsu a nedůvěru v establishment, je stále aktuální i téměř po padesáti letech.
9. Anarkia Oi! – GAROTOS PODRES
Tuhle písničku od brazilských Oi! legend poslouchám bez přestání už od začátku 90. let. Pořád to má náboj. Text vyzývá k odporu proti systému a varuje před falešnými vůdci. Nekompromisní vztek v duchu anarchie. Takové poselství zkrátka nemůže zestárnout.
8. Stranglehold – UK SUBS
Charlie Harper zpívá o uvěznění ve vztahu s třináctiletou holkou. V roce 1979, kdy vyšla, to bylo přesně v duchu tehdejší extrémní punkové provokace. Nevím, jestli je to Charlieho osobní zážitek, ale na tom vcelku nezáleží. Stranglehold má v sobě syrovost první vlny britského punku a to na ní miluju.
7. A Rainy Night in Soho – THE POGUES
Jedna z nejpoetičtějších písní The Pogues vůbec. Shane MacGowan zpívá o vztahu, který přežil roky radosti i bolesti. Popisuje pomíjivost věcí v lidském životě, v němž ale to nejdůležitější přetrvává – láska dvou lidí. Je to autobiografická skladba o něm a jeho celoživotní partnerce Victorii Mary Clarke (oba jsou hlavními aktéry videoklipu). Naprosto fenomenální text. Shane byl génius slova a tahle skladba to dokazuje.
6. What a Wonderful World – LOUIS ARMSTRONG
Oslava obyčejné krásy, lidské sounáležitosti a naděje. Další nadčasové poselství, které nikdy nezestárne. Armstrongův jedinečný chraplák tomu dodává naprosto unikátní tvar. Mám rád i mladší punkovou cover verzi od Joeyho Ramoneho.
5. Personality Crisis – NEW YORK DOLLS
Americký protopunk začátku 70. let. Personality Crisis mi umí jako jedna z mála skladeb po pár tónech rozpumpovat krevní oběh. Výbuch frustrace a tlaku na to být někým, kým člověk ve skutečnosti není. Je to o chaosu, který vzniká, když se člověk snaží naplnit očekávání okolí, zatímco zároveň touží zůstat sám sebou. To známe všichni a New York Dolls to vystihli perfektně.
4. My Way – SID VICIOUS
Místo důstojného sinatrovského bilancování života řve Sid Vicious svůj punkový manifest vzdoru a sebedestrukce. V době nahrávání byl Sid už těžce závislý na heroinu a do jeho smrti zbývalo pár měsíců. My Way tak působí jako jeho epitaf. Jo, tuhle chci zahrát na pohřbu.
3. No Woman No Cry – BOB MARLEY
Paradoxně název neznamená „bez ženy není pláč“, ale „ženo, neplač“. Jde o uklidnění někoho, kdo prochází těžkostmi. Já ji ale vnímám odjakživa tak, že „bez ženy není pláč“, a smysl mi to dává. A myslím, že nejsem sám 🙂
2. England Belongs to Me – COCK SPARRER
Skutečná Oi! hymna. Je to výkřik identity a sounáležitosti, avšak ne jako projev nacionalismu, ale jako důraz na to, že Anglie patří všem, kteří ji drží v chodu, i když je společnost často přehlíží. Když jsem zažil, jak několikatisícový dav z celé Evropy zpívá refrén společně s kapelou při oslavě 50 let jejího založení v londýnském Roundhouse před pár lety, byl to nepopsatelný zážitek.
1. Anarchy in the UK – SEX PISTOLS
Tahle skladba mi bez nadsázky změnila život. Kdykoliv zaslechnu její úvodní kytarový riff, je to pokaždé jako náraz do zdi. Zvýší se mi tep, celým tělem jako by projel elektrický proud a něco se mi stane s hlavou. Dostanu se do jakéhosi transu, který mi nedokáže navodit žádná jiná píseň.